Dominance. Jak to je? Jsme soupeři, nebo přátelé?
Taky jste už slyšeli, že všechno psí chování stojí a leží s principem dominance a podřízenosti ve smečce? Že princip dominance pomůže vyřešit problematické chování vašeho mazlíka? Pojďme se podívat, co je na tom pravdy a jak to funguje.
Dominantní a podřízené vztahy v psí smečce samozřejmě fungují. V prostředí, kde je nějaký systém hierarchie, ani nelze jinak. Je to ale jen zlomek principů, které se na životě společenství podílejí.
Po teorii dominance rádi sáhli někteří psí cvičitelé, i celkem věhlasní, a nechali se ukolébat její zdánlivou jednoduchostí a všemocností. Začali dominanci používat jako hlavní metodu nápravy nežádoucího psího chování.
Vrčí na vás pes a nechce vás pustit ke své misce? Je potřeba mu ukázat, kdo je tady pánem, kdo je dominantní.
Nechce vás pes pustit do svého oblíbeného křesla a dokonce se po vás ožene? Pozor na to, je to projev nadřazenosti. Je třeba vztahy napravit, nepouštět ho prvního do dveří, dávat mu jíst až jako poslednímu, nikdy ho nepouštět na vycházce před sebe.
Ano, není divu, že po těchto metodách mnozí nadšeně sáhli. Řešení je podle nich jednoduché a nad slunce jasné.
Bohužel se však někde v překladu ztratil komplexní pohled. Detailní zákoutí etologie a psychiky zvířat, metody učení, teorie podmíněných reflexů, životní cyklus jedince….
Cokoli vytržené z kontextu nemůže z principu fungovat dobře. Navíc – za použití zhruba stejného úsilí můžeme jinými metodami dosáhnout mnohem lepšího výsledku a trvalejší nápravy problémového chování.
Přiznejme si, že výcvik postavený pouze na dominantním chování je opravdu velmi agresivní, ať už fyzicky či psychicky. Kdo z nás by v takovém prostředí chtěl žít… Psovi jen (dosti důrazně) sdělujeme, co dělat nemá. Vynechali jsme fázi s učením těch správných věcí. Teď mu zbývá jen pokus – omyl a my můžeme doufat, že to bude slabší jedinec, který se proti nám nevzbouří. Opravdu od přírody zřetelně dominantních jedinců je ve skutečnosti málo, proto nám dominantní chování může tak dlouho procházet.
Máme-li navíc velkého psa a situace by se vyhrotila, v dominanci a hrubé síle na něj prostě nemáme. Ale máme hlavu a cit. Proč bychom měli dobrovolně chodit do konfliktu? Jedna vyhraná bitva může znamenat celou prohranou válku.
A teď se selským rozumem zamyslete – který způsob přinese trvalejší a pevnější řešení? Chcete raději psa silně podřízeného, který zakázané věci nedělá ze strachu před velmi negativním zážitkem? Nebo psa veselého, přátelského, kterému jste zafixovali v původně nevhodné chvíli způsob, jak situaci vyřešit lépe?
Když vidím výše uvedené video Cezara Millana (jakkoli je to uznávaný cvičitel), říkám si – kdy a jak tomu psovi řekne, co dělat MÁ? Pro porovnání mohu doporučit např. knihu To je moje, aneb Jak zvládat příliš vlastnické chování psů od autorky Jean Donaldson. Místo dominantního zákazu používá výměnu agresivního chování za chování veselé, nadšené – konkrétně očekávání pamlsku nebo hry s páníčkem. Za pomoci principů behaviorismu, teorie učení, podmíněných reflexů atd. dosáhne uspokojivé nápravy i u velmi obtížných případů.
Mnohými tak oblíbená teorie dominance se dá vyvrátit z nejrůznějších dalších úhlů pohledu. Velmi pěkně, srozumitelně a podrobně je vysvětluje článek Mýty kolem dominance na serveru Můj pes. V angličtině je hodný doporučení celý web etoložky a výcvikářky Sophia Lyn věnovaný vědeckému poznání psího a vlčího chování. Článek doplněný mnoha názornými videi se jmenuje The Dominance Controversy.
Pamatujme tedy, že veškeré konání má mnoho souvislostí. Zkusme chybám svých psů předcházet, ne je jen napravovat. Předvídejme závadné situace a zabavme ty chlupáče něčím jiným. Aby krizová situace vůbec nenastala nebo nás minula, zatímco my děláme se psem něco správného, např. cviky poslušnosti nebo hru. (Ano, je to pracnější.)
Abychom byli přátelé, ne soupeři.